Vila Otto Petschka
Bubeneč čp. 181, Ronalda Reagana 3
Československé armády 2, Jaselská 4, Bubenečská 18
Vlastníkem parcely u jižního okraje bubenečského katastru byl od roku 1891 stavební podnikatel a pozdější starosta Bubenče Alois Potůček. Ten v roce 1909 pozemek prodal Isidoru Petschkovi, jehož syn Otto si zde pak nechal postavit svou vilu. Honosnou rezidenci se 148 místnostmi navrhl architekt Max Spielmann, který se nechal inspirovat francouzským klasicizujícím barokem a částečně vycházel z paláce ve Versailles. Okázalý interiér byl vybaven špičkovými technickými výdobytky tehdejší doby a realizace domu včetně vybavení a zahrady stála 300 milionů korun (cena průměrného domu v té době činila 50.000 korun, vila Tugendhat vyšla v obdobné době na 5 milionů korun).
Stavba byla zahájena v dubnu 1924. Koncem jara 1925 došlo k razantní změně konceptu a nové plány, které podepsali Max Spielmann a zástupce prováděcí firmy Matěj Blecha, byly obratem předloženy úřadu ke schválení. Základní dispoziční rozvrh zůstal, ale změnila se vstupní část. K výrazným změnám došlo rovněž z vnějšího pohledu. Zdvojnásobilo se prohnutí budovy, vypuštěním soklu vila opticky sestoupila blíže zahradě a boční rizality se středním křídlem začaly tvořit kompaktnější celek. Přes značné zvýšení zdobnosti fasády a manýristické prvky si však vila zachovala určitou architektonickou uměřenost. V prosinci 1925 proběhlo potřebné schvalovací řízení. Stavba však ještě pod Spielmannovým vedením prošla už na jaře 1926 dalšími změnami ve vstupních partiích do zahrady, změnila se sala terrena do podoby, která byla nakonec realizována. Tímto návrhem skončila Spielmannova práce na vile. Budova byla po stránce stavební dokončena na konci roku 1928. Její užívání magistrát povolil koncem roku 1929 a další dva roky ještě pokračovalo zařizování interiérů firmou Emil Gerstl, úprava zahrady a další práce. Součástí objektu byl 18 metrů dlouhý vytápěný podzemní bazén ve stylu římských lázní, tělocvična, prádelna se žehlírnou nebo zařízení s několika troubami a grilem zabudovanými do stěny. Již během příprav na výstavbu shromažďoval Otto Petschek předměty denní potřeby i nábytek, který byl v některých případech předlouhou pro repliky.
Na hlavní vstup do dvoupatrové vily navazují dvě průchozí šatny, dále hlavní hala a zimní zahrada oddělená od venkovní terasy prosklenou stěnou, kterou je možné v případě potřeby spustit do suterénu. Rezidence, k níž náleží velká, romanticky pojatá zahrada a domek recepce, byla vždy místem významných společenských událostí. V roce 1934 ji navštívil jugoslávský král Alexandr a o dva roky později rumunský král Carol II. Petschkova rodina se do domu nastěhovala v roce 1931. Otto si jej však užil jen krátce. V červnu 1934 podlehl během návštěvy Vídně srdeční chorobě. Manželka Marta a čtyři děti (Viktor, Eva a dvojčata Rita a Ina), které se narodily v rozmezí let 1914-1922, zde zůstaly až do září 1938, kdy z Československa odjely přes Velkou Británii do Spojených států. S sebou si odvezly jen minimum věcí, většinu jejich jmění zkonfiskovali nacisté a Martě Petschkové se podařilo zachránit a do zahraničí převést pouze část finančního majetku.
Vilu po obsazení Československa zabralo velitelství Wehrmachtu. Do konce války zde bydlel generál Rudolf Toussaint, který stál v čele německé armády okupující Prahu. Po osvobození v květnu 1945 v domě několik týdnů zůstala Rudá armáda. Pak už vilu a její vybavení získalo Ministerstvo národní obrany, od kterého si ji v září 1945 po intervenci prezidenta Edvarda Beneše pronajal americký velvyslanec Laurence A. Steinhardt. Ministerstvo pak dům převedlo do majetku města Prahy a krátce nato jej Spojené státy i s vybavením odkoupily za 1,57 milionu dolarů. Tato částka byla odepsána výměnou za nadbytečné zásoby zanechané americkou armádou na československém území. Vila zůstává od roku 1945 rezidencí velvyslanců USA, kteří využívají honosné reprezentativní prostory pro společenské akce.
Zdroj:
- Umělecké památky Prahy: Velká Praha (A-L); Pavel Vlček a kolektiv; Academia; 2012
- https://cs.wikipedia.org/wiki/Vila_Otto_Petschka