Rychtáři

Před rokem 1850 byl nejdůležitější správní osobou ve vsi rychtář. Ten nebyl volen občany, ale byl dosazován vrchností, významnými majiteli dvorů nebo se jeho pozice dědila. Rychtář měl k ruce dva konšely, neboli starší, a dohlížel nad pořádkem ve vsi.

Bubenečský rychtářský úřad se dědil z otce na syna v rodě Bláhů nejpozději do poloviny 16. století a pak v rodech jejich potomků, příbuzných a dědiců, vždy majitelů Bláhovského dvora, a to až do konce 18. století. Zprávy se dochovaly o těchto rychtářích: rychtář ovenecký Jan (1534), rychtář Ondřej Bláha z Ovence z Bláhovské chalupy (1562), v letech 1572-1574 nazývaný starým rychtářem, a rychtář Říha, přívozník z Bláhovské chalupy (1599). Linii bláhovských rychtářů přerušuje v roce 1613 pouze rychtář Jan Smolík, bečvář z chalupy Bečvářovské. Po roce 1620 se pravděpodobně dále předával rychtářský úřad mezi příbuznými Bláhovy rodiny, ale doklad o tom je až od poloviny století. Jednalo se o rodinu Jarošovu a její úřad byl vždy spojen s vlastnictvím Bláhovského dvora. Připomíná se především Lukáš Jaroš, rychtář v letech 1671-1698, Jan Pánek (1700-1727), který byl poručníkem nedospělého Pavla Jaroše. Ten byl rychtářem v letech 1727-1775 a končí jím přímá linie rychtářů z Jarošovy rodiny.

Dalšími rychtáři v Bubenči byli: Václav Červenka, který byl rychtářem v roce 1784, Jan Helcl (1786-1799), Jan Černý (1800-1805), Jiří Heindl (1805-1810), Tomáš Bauer (1814), František Dejml (1817-1824), Jiří Heindl (1827-1832). Posledním bubenečským rychtářem před ustanovením samosprávné obce byl v letech 1834-1850 Michal Jašinský.

Roční odměna představeného obce tehdy činila 1 zlatý a 33 krejcarů a podle dobového hodnocení se jednalo spíše o zpropitné než o plat. Soudilo se ale, že správa obecního jmění nedávala rychtáři mnoho práce, protože bylo malé a i bez účtů přehledné a disponoval jím především vrchnostenský úřad. Ves se však postupně rozvíjela, přibývalo Pražanů, kteří zde měli své letní bydliště, a vznikaly nové průmyslové závody. V souvislosti s tím se množily výkony jichž se měl rychtář účastnit. Michal Jašinský proto 21. listopadu 1838 odeslal zemskému výboru žádost o poskytnutí slušné odměny za to, že zastává představenský úřad. Důvody přednesl stručně, ale nezapomněl na nic, co by mělo váhu. Uvedl, že slouží již na pátý rok k úplné spokojenosti slavné vrchnosti, naznačil, že v Předním Ovenci nemůže představeným býti kdokoli, protože letního času přebývají tam osoby hledící na ušlechtilé chování, jako nejvyšší pan purkrabí a mnozí Pražané. Potom zmínil obtíže agendy: v Císařském mlýně jsou dvě továrny, v Oboře odlehlý dvůr a hostinec o velkém stoku lidstva; ve vsi bývá ubytováno vojsko; řeka přináší utopence; noční dobou vznikají požáry; zhusta konají se komise; je třeba všade dohlédati, pokoj zjednávati, pořádek udržovati o bezpečnost, konati pochůzky sem a tam a neustále býti pohotově. Z toho je ztráta času, spotřeba oděvu, peněžný výdej a někdy i nebezpečenství života. Žadatel živí sebe a rodinu řemeslem pekařským; nemůže-li řemeslu věnovati všechen čas, doznává újmy jeho živnost. Odměna, jaké se mu dostává, totiž 1 zl. 33 kr. ročně, není náhrada k pracím a obtížím služby přiměřena. Ježto v jiných obcích představení mají slušné roční platy, prosí, aby i jemu takový plat byl vykázán. Není známo, jaké odpovědi žadatel se dočkal. Zamítavá ale zřejmě nebyla, neboť Jašinský zastával představenský úřad ještě dalších 11 let.

Zdroj:
- Sborník příspěvků k dějinám hlavního města Prahy; PhDr. Václav Vojtíšek; Hlavní město Praha; 1923