Lidová slavnost Slamník

Den po Velikonočním pondělí se v Bubenči každoročně odehrávala lidová slavnost označovaná jako Slamník, do konce šedesátých let 19. století zvaná Štrozok (z německého Strohsack). Nejstarší neurčitá písemná zpráva o událostech spojených s velikonočním úterkem (až do roku 1771 svěceným svátkem) pochází z roku 1624. Správce obory se tehdy dotazoval královské komory, zda má býti o druhém svátku velikonočním opět pro lid obora, tedy Stromovka, otevřena. V uvedený sváteční den se v Bubenči konala kostelní pouť, po zrušení svátku pak slavnost Slamník. Oslavy, která byla tradičně připisována řemeslnickému stavu krejčích, se zúčastňovalo i několik tisíc lidí z Prahy a okolí. Ústřední prostranství slavnosti se nacházelo před hostincem Na Slamníku (Schwaigerovo náměstí) a u kostela sv. Gotharda (Krupkovo náměstí).

Veselice obvykle začínala průvodem, v jehož čele kráčel hudební sbor. Za ním pak tovaryš a učedníci krejčovského řemesla nosili rašící březovou májku, později bidlo se zavěšeným slamníkem z pevného bílého plátna. Slamník zdobily vyšité postavy mládence a panny, pestré pruhy látky i jarní květiny. Průvod bubenečskými ulicemi začínal a končil před Dolní krčmou (Na Slamníku), kde byl poté u vchodu do zahrady slamník vztyčen. Za všeobecného jásotu došlo tímto aktem k zahájení slavnosti. Muzicírovalo a tancovalo se nejen venku, ale i v hostincích Na Slamníku, Na Seníku a v Císařském mlýně. V Královské oboře se podle dobového líčení procházeli bohatí i chudí a výjimkou nebyly ani projížďky vzácného panstva.

Pouť doprovázely atrakce a stánky se zbožím všemožného druhu. Své umění zde předváděli například provazolezci, artisté, siláci, tanečnice, jarmareční zpěvačky či různá divadélka, cirkusy a zvěřince. Zábavu měl svými promluvami organizovat takzvaný tlampač (dobově plampač - dnešní bavič). O některých vystavených kuriozitách a klamných senzacích nás informuje dobový tisk. Zaznamenáno je kupříkladu předvádění zápasu s "lvicí mořskou" (tuleň), vystavování "mořských panen", šestinohých telat, srostlých krav, trpaslíků, obrů a lidí nadměrně obézních. Atmosféru dokreslovaly zvukové vjemy: "...lomoz, hluk, křik, chrapot a skuhrání zpěváků, vřískot frkaček, řev vyvolavačů, zvuky mnoha hudebních nástrojů - ohlušující zábava, chaos naprosto nepopsatelný a nevylíčitelný".

K občerstvení návštěvníků sloužily nejen místní hostince, ale i množství příležitostných stánků. Zboží se též prodávalo rovnou z nůší a byly to ledajaké dobroty, například perník, marcipán, preclíky, housky, malovaná vejce či kyselé okurky ze škopíčků. Opravdu proslavené a po řadu let připomínané byly koláčky "pekaře pod schody" v Bubenči, jehož krám měl vždy nejlepší odbyt. Velký zájem projevovali kupující také o obrovské rohlíky zdobené fábory. Konzumovalo se množství vuřtů, párků, uzenek, pepřenek a jitrnic, pivo i víno teklo proudem.

Rituální slamník se časem zmenšil, nebyl už z plátna a slámy, ale z barevných papírů a vyvěšoval se nad bubenečskými hospodami na znamení, že je tam živo.

Počátkem 20. století se začala projevovat zastaralost a ustrnulost charakteru slavnosti. V tehdejším tisku se upozorňovalo na maloměstský ráz Slamníku a uvažovalo se o kvalitě duševního prožitku. Noviny vybízely ke kultivovanější zábavě s tím, že budoucí Velké Praze by slušelo něco jiného než "švanda, tanec, pití a marcipán". Poslední přímé doklady o konání jarní veselice pocházejí z dvacátých let minulého století.

V letech 2006-2011 pořádala městská část Praha 6 vždy v dubnu nebo v květnu na Krupkově náměstí novodobé Slavnosti na Štrozoku.  Zorganizováno bylo jen šest ročníků, v roce 2012 ani později se už  tato akce neuskutečnila.

Zdroj:
- Kniha o Bubenči; kolektiv autorů; Městská část Praha 6; 2004 (kapitola Jarní slavnost Slamník; Jan Zavřel)
- Staročeské powěsti, zpěwy, slawnosti, hry, obyčege a nápěwy ohledem na bágeslowj Českoslowanské, gež sebral Wácslaw S. Sumlork; 1847