Arcibiskupské gymnasium

Bubeneč čp. 299, Ronalda Reagana 2
Bubenečská 20, Pelléova 19
dříve: Dr. Zikmunda Wintra 2

V roce 1910 se kardinál Lev Skrbenský rozhodl založit arcibiskupské gymnázium s internátem určené především zájemcům o následné studium katolického semináře. Správa školy byla na základě dohody uzavřené v roce 1913 s Janem Wimmerem, provinciálem rakouské provincie Tovaryšstva Ježíšova, svěřena jmenovanému řádu. Gymnázium bylo otevřeno a slavnostně vysvěceno 19. září 1913 v pronajatém pozdně secesním činžovním domě ve Slovanské (dnešní Bubenečské) ulici 309/6. Škola se potýkala se stálým nedostatkem místa a také musela každoročně žádat o právo veřejnosti. Získávala je na základě pravidelných školských inspekcí, které vysoce hodnotily činnost celého ústavu. V roce 1914 Lev Skrbenský zakoupil od Kongregace bratří škol křesťanských v Bubenči resp. od Svatováclavské matice historizující budovu

Katolického paedagogia (čp. 299), která byla postavena v letech 1908-1911 stavitelem Josefem Vaňhou podle projektu Františka Mikše. Protože po první světové válce již ani tato budova nedostačovala, došlo v letech 1923-1924 k její radikální přestavbě, kterou inicioval a finančně podpořil arcibiskup František Xaver Kordač, velký příznivec, který o gymnázium značně pečoval. Novostavba provedená stavitelem Františkem Havlenou byla po vysvěcení 16. listopadu 1924 na počátku roku 1925 předána k užívání. Při těchto úpravách pozbyla budova původní dekor. Rozlehlý komplex vytváří dlouhou frontu do ulice Ronalda Reagana, na ni navazuje uprostřed dvorní příčné křídlo a do Pelléovy další uliční křídlo. Mezi těmito křídly pak vyrostla solitérní budova na obdélném půdorysu. Dne 8. dubna 1925 získalo gymnázium trvalé právo veřejnosti. Školní areál byl rozšířen o sousední vily čp. 50 a 51, které byly určeny pro byty profesorů. V budově gymnázia se nacházel také divadelní sál a malá observatoř dokončená v roce 1930. V areálu bylo i hřiště a botanická zahrada. V letech 1937-1938 byla dokončena řádná klášterní budova pro členy Tovaryšstva, navazující na objekt gymnázia. V průběhu druhé světové války budovy prošly rozsáhlými úpravami.

V roce 1940 obdržel P. Jan Ev. Hrubý, poslední bubenečský rektor, příkaz k okamžitému vystěhování a přesídlení do bývalého dívčího gymnázia na Smíchově. Budova školy byla zabavena pro účely nacistické pořádkové policie (Ordnungspolizei) a musela být do 30. června 1940 vyklizena. Oficiální vyvlastňovací výměr byl vydán 16. srpna 1941. Podle rozkazu Karla Hermanna Franka bylo gymnázium 2. ledna 1942 zrušeno pro "nepřátelské chování žáků i učitelů vůči Říši". Studenti dostali možnost dokončit studia na Jiráskově gymnáziu v Resslově ulici.

V roce 1945 obsadila bubenečské budovy nejprve Rudá armáda, kterou následně vystřídalo československé ministerstvo vnitra. Náhradní prostory gymnázium obdrželo v budově Řádového dívčího reálného gymnázia ve Voršilské ulici a 4. června 1945 zde byla obnovena výuka. Ministerstvo vnitra však odmítlo 6. února 1946 vrátit gymnáziu jeho nemovitosti a to se na školní rok 1947/48 přestěhovalo do objektu Arcibiskupského semináře v Dejvicích. V roce 1948 bylo gymnázium i s většinou inventáře přesunuto do Bohosudova v severočeském pohraničí na místo bývalého německojazyčného biskupského gymnázia, které po odsunu německého obyvatelstva přišlo o žáky. Působilo zde však jen krátce. V noci ze 13. na 14. dubna 1950 bylo přepadeno Lidovými milicemi. Studenti byli odvezeni do Děčína, kde si je museli vyzvednout rodiče. Někteří z pedagogů byli uvězněni a v Bohosudovském objektu byl zřízen internační tábor pro jezuity a františkány. Činnost arcibiskupského gymnázia tím byla definitivně ukončena.

V padesátých letech provozovalo ministerstvo vnitra v bývalé školní budově tajnou věznici. Ta byla zřízena v listopadu 1951 a sloužila především kontrarozvědce StB k tajnému věznění a vyslýchání osob zadržených při ilegálních přechodech československých hranic s Rakouskem a Západním Německem. Jakožto buržoazní nacionalista zde byl tajně vězněn i pozdější československý prezident Gustáv Husák, odsouzený tehdy na doživotí. Do zrušení 14. září 1955 prošlo věznicí asi 600 osob. Ministerstvo vnitra využívá celý bubenečský areál do současnosti.

Gymnázium bylo v době první republiky velmi kvalitním vzdělávacím ústavem, mezi jehož profesory se vyskytlo mnoho pozoruhodných osobností. Vedle bratří jezuitů zde působili významní světští profesoři a suplenti. Většina profesorů byla vědecky a literárně činná, mnozí překládali, skládali hudbu a působili pastoračně. Mezi profesory patřili například: P. Josef Vraštil, dlouholetý češtinář a ředitel gymnázia 1929-1933; P. František Kubíček, klasický filolog, překladatel a vykladatel díla sv. Jana od Kříže, španělského mystika; František Podlešák, profesor hudby a zpěvu, ředitel kůru u sv. Gotharda; dr. Jan Haluza, učitel tělocviku na gymnáziu v Bubenči, jenž byl po r. 1942 prvním a jediným trenérem Emila Zátopka u Baťových Mladých mužů.

První maturity se na gymnáziu konaly ve dnech 21.-23. června 1921. Mezi studenty (přijímáni byli pouze chlapci) patřili například: ThDr. Jan Merell, profesor Nového zákona na pražské teologické fakultě; P. Dörner, kancléř pražského arcibiskupství; Emil Hradecký, klavírista a skladatel; ThDr. Josef Zvěřina; Zdeněk Zenger, výtvarník; ve sboru zpíval Stanislav Kozák, jenž pracoval později v českém rozhlase a spolu s hlasatelem Mančálem ohlašoval 5. května 1945 pražské povstání.

Na jezuitské arcibiskupské gymnázium, jehož heslem bylo "Spojenými silami ke cti Boží a ku blahu našeho národa!", zůstala v Bubenči kromě budovy čp. 299 jediná hmatatelná památka. Tou je řádová hrobka jezuitů na bubenečském hřbitově.

Zdroj:
- Umělecké památky Prahy: Velká Praha (A-L); Pavel Vlček a kolektiv; Academia; 2012
- Kniha o Bubenči; kolektiv autorů; Městská část Praha 6; 2004
- https://cs.wikipedia.org/wiki/Arcibiskupské_gymnázium_Praha-Bubeneč